Den, kdy padla poslední kapka do přeplněného džbánu zdravotních problémů. Pomáhala jsem uspořádat Noc kostelů a intenzivní pohyb mi způsobil to, že jsem se následující den nemohla postavit na nohy, příšerná bolest chodidel... Představa, že nedojdu na toaletu byla strašná... Pochopila jsem, že můj životní styl vede právě do této slepé uličky: budu přítěží sobě i svým blízkým, ale přitom si za to budu moci sama... Tak takto už dál NE!!!!!
Není to mé první rozhodnutí ke změně. Poprvé jsem si začala uvědomovat, že nejím moc dobře, bylo už na střední škole. Studovala jsem SEŠ v Třebíči a bydlela jsem tam na internátě. Díky centrální jídelně jsem měla jídlo pravidelně třikrát denně a večeře v 18 hodin byla, i z pohledu dnes tak propagovaných přerušovaných půstů, ideální. Co si ale z té doby nejvíce pamatuji byl pocit vlčího hladu, kdy jsem se i občas neovládla a vyjedla jsem zásoby mé spolubydlící a báječné kamarádky na celý život, která mě to všechno nakonec odpustila a časem dokonce začala vozit jídlo i pro mě. Pak si vzpomínám i na víkendy doma, kdy jsem takříkajíc nevěděla co sníst dříve a končívalo to velkou nedělní nevolností. Tehdy tedy bylo asi zaseto semínko mého celoživotního martýria.
Comentarios